Čas to prý zahojí

11. ledna 2018 v 9:23 | Terez |  Veškerosti
Když prožíváte něco těžkého, když vám život nachystal životní zkoušku, když zakusíte ohromnou bolest ze ztráty milované osoby, všichni vás budou "utěšovat" tím, že to bude dobrý. Čas to zahojí, neboj. Ale víte co vám musím říct? Nezahojí.


V září jsem náhle ztratila velice blízkého člena rodiny - zemřel můj dědeček. Doteď tomu nemůžu uvěřit, doteď se mi to zdá naprosto nemožné. Ale je to pravda a bolí to příšerně moc. Když se vám něco takového stane, bolí to tak moc, že máte chuť křičet, veškerou tu bolest ze svého těla vyřvat. Rozbrečíte se na ulici, když jdete do školy, brečíte ve sprše a brečíte večer v posteli. Brečíte při psaní článku...

V prvních momentech je to šok. A je jedno, jestli byla ta smrt dlouho očekávaná, nebo přišla náhle. Na to se nikdy nemůžete připravit. Vždy je to šok a možná přijde fáze popírání, kterou jsem prožívala já. Nechcete tomu uvěřit, přpadáte si jen jako ve snu a skutečně jste přesvědčeni o tom, že se to děje jen v nějakém alternativním časoprostoru, a ne v té skutečné realitě tady a teď. A bolí to. Naprosto šíleně to bolí. Tohleto nezvládnu.


Ale čas běží a vy tak nějak chápete, že prostě musíte jít dál. Život na vás nepočká, ten utíká vpřed nepochopitelnou rychlostí a vy s ním prostě musíte držet tempo. A tak žijete, ale v srdci máte obří díru. Uběhnou dva týdny, měsíc, tři měsíce, rok. A vy si uvědomujete, že je vám smutno.
Když jste se dozvěděli, že váš milovaný člověk navždy odešel, byli jste zaskočeni. Věděli jste, že zemřel, že už ho nikdy neuvidíte, přesto jste byli někde v hloubi duše přesvědčení, že to přece není definitivní. Alespoň já jsem to tak prožívala, ten pocit, že sice vím, že dědečka už neuvídím a neobejmu, nezasměju se s ním a nepřinesu mu sklenici vody, když bude mít žízeň, ale jakoby to byl sen, ze kterého se mám brzy probudit a pak bude vše jako dřív.

A po čase, který měl mé rány údajně vyléčit, zjišťuji, že mi na narozeniny neposlal přání. Že nás už takovou dobu nepřijel v neděli navštívit. Že jsme oslavili Vánoce bez něj. A bolí to mnohem víc, než na začátku. Protože jsem s ním tak dlouho nebyla, protože tady tak moc chybí. Když někoho milujete, čím déle s ním nejste, tím více vám chybí. Stejné je to se smrtí. Nejdříve je to bolest způsobena šokem, náhlou ránou. Ale poté prožíváte bolest z toho, že zjistíte, že po tom člověku zůstalo prázdné místo. A čím déle je prázdné, tím více si to uvědomujete a tím více to bolí. Zjišťujete, že ten člověk ve vašem životě neskutečně chybí.

Ale jak napsal Jiří Anderle ve své knize Láska z lásku:

"Ozvěny pradávného času nosíme ve svém nitru. A když se naše myšlení vydá po tajemných cestách vzpomínek, někdy se odehraje zázrak a nám se zdá, že jsme se setkali s těmi, které jsme milovali a kteří nás už opustili."

A já se stále znovu přesvědčuji o tom, že takové to staré dobré klišé "dokud jsi na toho člověka nezapomněl, bude navždy ve tvém srdci, a tak bude navěky s tebou" je pravda. Je to nádherná pravda, stejně jako to, co napsal Anderle. A asi proto se na hroby píše "vzpomínáme". Protože to vzpomínání je ve skutečnosti setkávání se znovu, a kdo to neprožil, jsem přesvědčena, že to nepochopí v plném rozsahu. Ale je to tak, je to pravda. Dokud na naše milované s láskou myslíme a přehráváme si nádherné společné zážitky, pak se s tím člověkem můžeme setkat kdykoli jen chceme. Fyzicky nám je to sice nenahradí, ale je to skutečně kouzelné setkání.

A tak, dědečku, navždy vzpomínáme...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominátor Dominátor | Web | 11. ledna 2018 v 9:54 | Reagovat

stačí si pustit iridescent od likin park a přebolí to
https://www.youtube.com/watch?v=xLYiIBCN9ec

2 Marcela Marcela | Web | 11. ledna 2018 v 18:59 | Reagovat

Ano, nikdy jsme nebyly, nejsme a nebudem připraveni na to, že nás někdo blízký opustí. Platí to i naopak, nejsme připraveni na to, že i my jednou opustíme tento život. Když mi umřela maminka,byla jsem v pohodě, protože jsem byla v šoku. Když jsme vyřizovali vše kolem pohřbu, pořád jsem byla v pohodě. Den po pohřbu, jsem plakala celý den, a další dny. Prostě až poté jsem si uvědomila, že už maminku vlastně neuvidím, neobejmu , nezasměju se s ní atd. Již je to 3 roky co nosím maminku v srdíčku, a vím, že tam nahoře je jí dobře. Určitě maminka nechce, abych po ní tesknila, ale žila život dokud mohu. A tak si života užívám :-)

3 Tereza Tereza | Web | 11. ledna 2018 v 20:51 | Reagovat

[2]: To je mi líto. Ale je to správný přístup. Přesně tak, je jim nahoře moc dobře a věřím, že se s nimi jednou znovu setkáme :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama