Dum spiro, spero

1. února 2018 v 13:42 | Terez |  Myšlenky
Dvě slova, které si musím opakovat stále dokola, protože na ně hodně zapomínám. Neztrácej naději. I když se zdá, že se všechno pomalu, ale jistě hroutí, musím se té naděje držet. Bude líp.


Víte, takto ve stresu jsem nebyla už dlouho. V noci nespím, přes den trpím bolestí žaludku, který se mi neustále svírá, mám pocit, že mi snad vypadají všechny vlasy na hlavě a pokud tam přece jen nějaké zůstanou, nejspíš budou úplně šedivé. Příšerné období.

Já byla od malička vychovávána k tomu, že úspěch je v životě hodně důležitý, že bych měla být úspěšná a vynikat. A to mám v sobě zafixované až doteď. Takže když se stalo, že moc nezvládám školu, že mě vyhodili z práce, že selhávám ve svém osobním životě, a že se půl roku po smrti dědečka stále nedokážu sebrat, beru to jako zklamání. Obrovské selhání.

V práci jsem chytla kolegyni, která byla příšerná a zlá. Holt, tak to někdy chodí. A já se zlými lidmi zkrátka neumím koexistovat. Takže mě po pár směnách vyrazili. A i když jsem dost v háji, protože bez peněz to dost dobře nejde, ulevilo se mi. Protože když jsem na tu kolegyni myslela, nemohla jsem ani spát a bylo mi z toho stresu fyzicky zle. Jenomže co teď?
Nic mi nejde, v ničem nejsem dobrá. Tak co se mnou v životě bude? Najdu někdy vůbec nějaké uplatnění? Budu v něčem alespoň trochu dobrá?

Navíc hrozí, že skončím i ve škole. Protože mám před sebou poslední pokus na příšerně těžkou zkoušku. Jakože fakt hodně těžkou. Nekecám. A z toho už se taky pomalu sypu. Ke všemu mám zdravotní problémy, takže pořád lítám po doktorech a vrací se mi úzkosti.

A troufám si říci, že takové období alespoň jednou prožil nebo prožije každý. Někomu se to děje pravidelně a někdo v tom žije non stop. A v těchto situacích je těžké udržet si naději. Zvlášť když mi zemřel dědeček, pořád se přes to prostě nedokážu dostat a čím dál tím více myslím na smrt.

Ale to nesmím. Je tady naděje, já to vím. Kolikrát se mi stalo, že se věci v mém životě prostě zhroutily a to jen proto, aby místo nich nastoupily nové. Protože jsem prostě jen měla jít jinou cestou. Zpětně to pak člověk vidí a je za to rád, ale v tu chvíli si to neuvědomí. A je to těžké.

Ale neztrácejme naději, ano? Prosím. Dokud dýchám, doufám. Nechť se toto stane naším životním (ačkoli trochu klišoidním) mottem. Protože je to naděje, co nás nutí jít v životě dál. Díky Bohu za ni.


Jinak ještě taková třešnička na dortu: Pan šéf mě vyrazil tím způsobem, že mi napsal zrpávu přes messenger, že už nemusím chodit :))) Takže bych ráda apelovala na celé lidské pokolení: Naučme se slušnosti! Díky ❀
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. února 2018 v 21:51 | Reagovat

V životě jsou období, kdy se nedaří. Potom zase přijdou lepší časy. Dobře jsi to napsala: možná přecházíš na novou cestu životem. Využij všech podpor a rozhlížej se, ptej se, hledej možnosti.
Buď ráda, že ne-dobrý šéf odpadl z tvých nadřízených, někdy je to k nezaplacení. Už to je dobrá zpráva. Držím ti palce :-)

2 Tereza Tereza | Web | 7. února 2018 v 13:38 | Reagovat

[1]: Děkuji za krásný komentář!

3 jeife jeife | E-mail | Web | 8. února 2018 v 17:58 | Reagovat

Je dobře, že si uvědomuješ, kde se v tobě touha po dokonalosti vzala, že je to z dětství :) Dá se na tom pracovat.
Držím palce u zkoušky, většina škol to má tak, že pokud to nedáš teď, můžeš si to nechat uznat příští rok ...
Doporučuju meditace (5 minut za den udělá hodně). A bachovky - rescue kapky :)

Jinak ohledně smrti, koukni ke mě na blog, hned první odkaz v menu. Je tam článek, který tě bude zajímat ...

4 Tereza Tereza | Web | 9. února 2018 v 10:30 | Reagovat

[3]: Děkuji za komentář :) No já ten předmět právě opakuji už z minulého roku. Na tvůj článek se určitě kouknu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama